Podívejte se též na galerii fotografií křížků, božích muk a kapliček na http://bozimuka.fotoprazak.net
Zřícenina hradu Vršatec leží v jihozápadní části Vršatských bradel v Bielych Karpatoch, v části nazývané Vršatecké hradné bradlo, které přímo ční nad obcí Vršatecké Podhradie. Přímo na vrcholku hradního bradla se nalézal tzv. Horní hrad, ze kterého zbyly do dnešní doby pouze zbytky hradní věže.
Pod horním hradem se na opačné straně hradního bradla než je obec Vršatecké podhradie nachází tzv Dolní hrad. Zde bylo nejprve předhradí a v 16. století bylo vybudováno opevnění a předhradí se stalo součástí hradu a do dnešní doby se dochovaly zbytky budov zejména v severním rohu, kde se dochovala patrová budova s několika okny v prvním patře a k ní navazující pozůstatky protáhlé zaoblené bašty, chránící předpokládaný vstup do hradu. V západním rohu dolního hradu jsou dobře patrné zdi zalamované bašty a k ní přiléhající náznaky stavení. Mezi nimi jsou v obvodové hradbě náznaky ještě jedné, okrouhlé bašty, ze které však zůstaly jen malé útržky zdiva.
Další stavení obdélného půdorysu stálo ve svahu pod horním hradem, který měl lichoběžníkový tvar s dominantní obytnou věží, ze které dnes již stojí postupně se rozpadající torzo. Věž byla viditelně částečně zasekaná do skály, v jejíž východním rohu jsou do ní vysekané dva pravidelné otvory, pod jedním je dosud zachovaná část arkýře. Pod věží je, podle vstupu jistě upravená, malá jeskyně, která byla určitě nějakým způsobem využitá. Vstup do horního hradu vede jedině skalní průrvou, nad níž jsou zbytky hradby. Původní vytesané schody, které sem vedly, nejsou už patrné.
Vznik hradu se předpokládá ve 13.století, jako strážný hrad cesty vedoucí na Moravu. V roce 1244 se s jistotou uvádí strážní věž. Ve 14.století byl v držení Matúša Čáka Trenčianského, od roku 1465 Jána Jiskry. V roce 1576 hrad získala rodina Vršatských. V roce 1680 byl hrad vypálený vojsky Imricha Thökölyho, znovu byl dobyt ještě v 18.století povstalci Františka Rákócziho II. V roce 1708 hrad získala císařské vojska a prý náhodným výbuchem střelného prachu byla zničena část budov a od té doby se hrad měnil ve zříceninu
Zřícenina Starý hrad u Strečna
Starý hrad (nazývaný také Starhrad , Varínsky hrad , Varín , Warna , Varna , Owar , Owaar , Starigrad ) je zřícenina hradu nacházející se na pravém břehu řeky Váh nad Domašínským meandrem . Nedaleko na protějším břehu se nachází rekonstruovaná zřícenina hradu Strečno.
Historie hradu - Hrad byl postaven na ochranu staré cesty procházející Povážím nedaleko od brodu, kde cesta přecházela z pravého břehu Váhu na levý. Hrad patřil k panství Varín a zpočátku se také tak jmenoval. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1267. Dnešní název Starý hrad dostal až po postavení hradu Strečno, které převzalo jeho strážní funkci (poprvé se v této úloze připomíná roku 1384). Nejstarší částí hradu byl donjon , který vznikl pravděpodobně ještě v 13. století. Hrad v té době patřil Balassovcům, poté Matúšovi Čákovi a v roku 1323 zvolenskému županovi Dončovi. Později ve 14. století se stává královským zbožím a v té době jsou na hradě vystavěny další obytné a hospodářské budovy. Od roku 1443 patří rodu Pongrácovců s výjimkou krátkých období kdy se dostal do jiných rukou. Pongrácovci si v 16. století vybudovali pohodlnější renesanční zámek v nedalekých Krásňanech a Starý hrad opustili. Hrad byl poté obýván pouze posádkou až do 18. století a po opuštění začal chátrat.
Současný stav - Hrad svým protáhlým půdorysem sleduje hradní návrší. Na nejvyšším bodě stála nejdříve věž podkovovitého půdorysu a na západ od ní stály budovy na nevelkém nádvoří. Pongrácovci v druhé polovině 15. století doplnili horní hrad o pozdně gotický palác a na východě v předhradí vybudovaly budovy pro posádku hradu a další hospodářské budovy, které tvořily součást obranných zařízení hradu. Předhradí uzavíral příkop, pravděpodobně přemostěný dřevěným mostem.
Na hradě se dochovaly obvodní zdi v původní disposici. Věž je dochovaná do výše druhého poschodí a na západ od ní jsou patrné zbytky paláce. V předhradí je patrný šíjový příkop a základy hospodářských budov. Místy se dochovaly i otvory původních oken a vstupů i klenuté sklepení. Na paláci se dochoval zbytek gotického arkýře. Ze zříceniny je nádherný výhled na domašínský meandr řeky Váhu.
Zřícenina je přístupná po červeně značené turistické cestě vedoucí od železniční zastávky v osadě Nezbúdská Lúčka naproti hradu Strečno podél Váhu do Hradské doliny a poté přímo na hrad. Cesta dále pokračuje na hřebeny Krivánské Malé Fatry .
Hrad Strečno (nazývaný také Strechun , Strechyn , Streczen , Streczan nebo Strežín ) se nalézá 7 km od města Žilina směrem na město Martin na vysokém skalním útesu nad řekou Váh.
Hrad je přístupný od železniční zastávky v osadě Nezbúdská Lúčka na protějším břehu Váhu přes lávku nebo přívozem pod hradem, autobusová zastávka a parkoviště pro osobní automobily jsou přímo pod hradním útesem. Návštěvní doba je v květnu až říjnu od 9,00 do 16,30 hod.
Historie hradu - Hrad se poprvé připomíná v době Matúše Čáka Trenčanského . Vznikl pravděpodobně však již na přelomu 13. a 14. století. Začátkem 15. století se dostal do královských rukou a stal se majetkem uherských královen Barbory Celské a později Alžběty. V roce 1444 se dostal do majetku rodu Pongrácovců z Liptovského Mikuláše , kterým patřil do roku 1469 a poté často měnil své majitele - patřil například Janu Korvínovi, Janu Zápolskému, Mikuláši a Petrovi Kostkovým atd. V 17. století patřil Františkovi Vesselényimu a Löwenburgovcom.
Hrad v 17. století poskytoval útočiště povstalcům při povstání Thökölyho . Po potlačení povstání byl za vlády Leopolda I. pobořen a od té doby chátral. První konzervační práce na hradě byly provedeny počátkem 20. století, kompletní rekonstrukce byla provedena v 90. letech 20. století a hrad byl poté zpřístupněn veřejnosti a byla v něm umístěna pobočka Povážského muzea.
Hrad má nepravidelný půdorys vzniklý stavební činností soustředující se v průběhu staletí kolem jádra hradu. Nejstarší částí hradu byla hranolová obytná věž přístupná mostem přes příkop z jižní strany. Na severní straně se nacházelo čtyřhranné nádvoří s hradními paláci a kaplí vybudované v 15. století. K těmto budovám přiléhalo severní podhradí s velkou, šikmě postavenou věží přímo nad řekou na hřebeni skály.
Vnitřní část hradu byla v 15. století rozšířena o nový dvoupatrový hradní palác vysunutý na východ až na okraj skal nad Váhem. Kotkovci vybudovali před hradem nové renesanční předhradí, jehož opevnění splňovalo dobové požadavky vojenské techniky. V 17. století byl opevnění hradu ještě doplněno třemi okrouhlými bastiony , které se však nedochovaly a jsou známé pouze zdobových vyobrazení. Hrad byl v té době nejpevnějším hradem celého Pováží.
Dřevěné Valašské městečko v Rožnově pod Radhoštěm
V Rožnově pod Radhoštěm se nachází skanzen Valašské architektury. Skanzen se dělí na několik částí - Dřevěné městečko, Mlýnská dolina a Valašská dědina.
Dřevěné městečko je nejstarší částí muzea, pro veřejnost bylo otevřeno v roce 1925 . Byly do něj přeneseny dřevěné domy z rožnovského náměstí. Kostel pochází z Vetřkovic, ale byl osazen věží z Tiché. Kolem něj se rozprostírá hřbitov Valašský Slavín. Fojtství je kopií stavby z Velkých Karlovic .
Valašská dědina -
je nejrozsáhlejší část skanzenu, ve které je soustředěno více než 70 staveb. Hospodářská stavení, salaše, stáje, kovárna a větrný mlýn představují typické osídlení Valašska . Pro funkční typ větrného mlýnu však nebyla zvoleno vhodné místo, a tak se síla větru nedá prakticky využít. Součástí je i chov původního valašského plemene ovcí.
Skalní hrad Rotštejn v Klokočských skalách
Rotštejn je zřícenina skalního hradu . Nachází se přibližně 9 km severovýchodně od Turnova , na okraji přírodní rezervace Klokočské skály . Zřícenina je částečně zděná a částečně vtesaná do bloků pískovcových skal.
Rotštejn byl skalním hradem, kterému základní stavební materiál poskytly samotné přiléhavé skály, které zároveň sloužily jako součást obranného systému. Prvky bezpečnosti byly doplněny obvyklými prostředky tehdejší doby, jako jsou brány, mosty, bašty. Tyto stavební bezpečností prvky však již nejsou dochovalé, pouze lze vidět tesané výklenky. Všechny hradní budovy zanikly. O podobě skalního hradu jsou ale dochovány písemné doklady.
Dějiny hradu - Hrad byl založen v druhé polovině 13. století šlechtici z rodu Markwarticů . Jako první majitel je uváděn pan Jaroslav z Hrutwice , který údajně nechal hrad vystavět pro svého syna Voka z Rotštejna. V roce 1318 byl hrad vypálen a následně v dalších letech postupně obnovován. V roce 1360 hrad získal pan Ješek (Jan) z Rotštejna , který od Karla IV. získal povolení pořádat týdenní trhy v blízké vesnici Klokočí . V roce 1413 rod Rotštejnů vymřel a celé panství připadlo Vaňkovi Paldrovi z Vařin , jenž celé panství včetně hradu vlastnil po celou dobu husitských válek . S největší pravděpodobností byl za husitských válek hrad vypálen a zničen. Po ukončení husitských válek je již hrad uváděn jako zpustlý se zborcenými zdmi. K další zkáze přispělo přirozené větrání pískovcových skal. V době třicetileté války bylo místo využíváno jako úkryt obyvatel před vojáky.
V současné době je hrad opravován skupinou nadšenců, a za dobrovolné vstupné dokonce zpřístupněn veřejnosti. Byly zde vybudovány dřevěné ochozy a cesty, jimiž se dá dostat až na hradní věž, odkud je nádherný výhled na panorama klokočských skal.
Hrad Karlštejn je jedním z nejvýznamnějších českých hradů. Hrad se nalézá asi 8 km východně od Berouna v blízkosti stejnojmenné obce . Je chráněn jako národní kulturní památka.
Historie hradu - Hrad byl založen císařem Karlem IV. v letech 1348 - 1357 podle plánů Matyáše z Arrasu jako reprezentační sídlo. Měl sloužit nejen jako důstojné sídlo budoucího císaře, kde chtěl Karel odpočívat, rozjímat i přijímat vzácné návštěvy, ale též jako místo uschování vzácných ostatků svatých. Později se císař rozhodl, že zde uloží také říšské korunovační klenoty, které byly uloženy v kapli sv. Kříže. (Původně se však s jejich umístěním na hradě nepočítalo, měl být pro ně vystavěn chrám na Novém Městě pražském). Na počátku husitských válek zde Václav IV. uschoval také české korunovační klenoty , aby se nedostaly do rukou vzbouřenců. Po jeho smrti odvezl jeho následník Zikmund Lucemburský do říše nejprve české korunovační klenoty (1421) a později také říšký poklad (1423). Svatováclavská koruna se vrátila do Čech a na hrad Karlštejn v roce 1436, kdy se Zikmund konečně ujal vlády v Čechách. Byla zde uschována až do roku 1619, kdy byla převezena na Pražský hrad a umístěna do svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta, jež byla pro její uložení vystavěna na přání Karla IV. Dnes můžete na Karlštejně vidět její repliku. V roce 1422 hrad marně dobývali husité spolu s polskými oddíly Zikmunda Korybutoviče.
Husitství ukončilo nejslavnější éru existence Karlštejna. Po smrti Václava IV. přestali čeští králové svůj hrad navštěvovat. Sídlila tu pouze posádka, která měla za úkol Karlštejn chránit. Hrad začal pozvolny pustnout.
Na přelomu 15. a 16. století bylo postaveno nové kamenné purkrabství. Pro značnou zchátralost byl hrad v letech 1587 – 1596 důkladně opraven podle plánů U. Aostaliho. Při této opravě byly setřeny mnohé gotické prvky a nahrazeny novými renesančními . V letech 1877 – 1899 byla provedena celková puristická rekonstrukce hradu podle plánů B. Schmidta a J. Mockera, která znamenala další citelný zásah do celkové autenticity hradu. Přesto zůstala zachována řada hradních interiérů. Mockerovi ovšem vděčíme za to, že se Karlštejn nestal zcela ruinou.
Zřícenina hradu Okoř se nalézá ve stejnojmenné obci v okrese Praha-západ na skalce obtékané Zákoleckým potokem asi 4 km severně od městečka Buštěhrad.
Historie hradu - Podle archeologických nálezů spadají počátky hradu Okoř již do 13. století, kdy zde stával hradní objekt s výstavnou kaplí. Dnešní podoba hradu pochází z přestavby, kterou provedl kolem roku 1359 jeho tehdejší majitel, bohatý pražský měšťan Hrantišek Rokycanský ze Starého města Pražského. Další přestavby hradu spočívající ve zvýšení jeho obranyschopnosti a jako reakce na rozvoj dělostřelectva (výstavba vnějšího opevnění spolu s okrouhlými dělostřeleckými baštami v předhradí) prováděli koncem 15. století pánové z Donína a později Bořitové z Martinic. V té době byl součástí obranného systému hradu i rybník, který jej obklopoval ze tří stran. Nebezpečná výšina na východní straně hradu byla opatřena předsunutou baštou. V této podobě byla eliminována nevýhodnost polohy vzniklá při jeho založení a odpovídající klidným podmínkám 14. století.
Během třicetileté války byl hrad poškozen a dostal nové majitele - Jezuitskou kolej u Sv. Klimenta na Starém městě Pražském. Jezuité provedli barokní úpravu hradu a po zrušení řádu v roce 1773 byl hrad opuštěn a rychle se proměnil ve zříceninu.
V současnosti je zřícenina hradu rekonstruována a je přístupná veřejnosti.
Zříceniny hradu Valdštejn se nacházejí na pískovcových skalních blocích na okraji hruboskalského skalního města nedaleko od města Turnov.
Hrad byl založen někdy během druhé poloviny 13. století příslušníky šlechtického rodu Markvarticů. Počátkem 15. století byl v držení rodu pánů z Vartemberka a v roce 1436 jej získal husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. V roce 1440 byl dobyt jako sídlo lupičů. Hrad zpustl v 16. století. Na počátku 18. století se stal sídlem poustevníků a v roce 1722 byla vybudována poutní kaple Svatého Jana Nepomuckého spolu s přístupovým mostem osazeným barokními sochami (originály jsou umístěny v kapli). V roce 1821 koupil hrad Jan Lexa z Ahrenthalu a nechal zde vybudovat četné romatizující úpravy.
Hrad Valdštejn byl vystavěn na třech za sebou situovaných skalních blocích. Tato přírodní disposice určila i jeho podobu. Pozůstatky z nejstarší doby se nacházejí zejména za zadním bloku - zejména obvodová zeď a pozůstatky hradního paláce. Ve 14. století byl hrad přestavěn a rozšířen. Ještě později se hrad rozčlenil na dvě samostatné části - přední a zadní hrad, přičemž podoba přední části není v důsledku přestavby při vzniku poutní kaple známa.
Betlém u Kuksu je památkově chráněný areál (je chráněn od roku 2002 jako Národní kulturní památka) obsahující přírodní galerii plastik nalézající se v tzv. Novém lese asi 3 km od špitálu Kuks. Jednotlivé plastiky vznikaly v letech 1723 - 1732 a vytvořil je jeden z nejvýznamnějších českých barokních sochařů - Matyáš Bernard Braun.
V areálu se původně nacházelo 26 figurálních plastik vytesaných do skal a balvanů. Do dnešní doby se dochovalo pouze deset plastik v různém stupni poškození.
Dochované objekty na původním místě:
Do špitální zahrady v Kuksu byly přeneseny sochy Velkého křesťanského bojovníka (tzv. Miles Christianus, který stával na hranici se sousedním panstvím žiřečských jezuitů), Sv. Jeronýma se lvem a Anděl Gloria.
Dnes je z celého areálu zachován jen zlomek jeho původní podoby. Mimo pousteven, kaple sv. Kříže a dalších drobných staveb a plastik tu stávala skupina Krista pokoušeného Ďáblem a skupina soch Hagar na poušti, ukřižovaný Kristus malovaný na dřevě, dále "alej sedmi studánek" s fontánami z růžového mramoru. Všechny sochy byly původně polychromovány.
K devastaci a zániku části výzdoby došlo krátce po Šporkově smrti v r. 1738, za vpádu vojsk ve válkách o dědictví rakouské. Další škody vznikly i v souvislosti se stavbou pevnosti Josefov v létech 1781-1787, kdy se v okolí těžil kámen pro její výstavbu.
Poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou
Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamější stavby barokního stavitele Jana Santiniho. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen do seznamu světových kulturních a přírodních památek UNESCO.
Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky . Stavba poutního kostela probíhala v letech 1719–1722 na náklad opata zdejšího cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora ) podle vrchu u Nepomuku , ze kterého pocházel sv. Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Dnes je stavba obklopena vysokým borovým lesem.
Půdorys poutního kostela je odvozen z kruhu, do kterého byl vepsán desetiúhelník. Po obvodu se střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Číslo pět bylo zvoleno podle svatojánské legendy, která hovoří o pěti hvězdách, které se objevily nad tělem mrtvého světce. Kaple při vnějším pohledu spolu s hrotitými okny vyvolává dojem gotického opěrného systému.
Těmto kaplím odpovídá pět kaplí na pětiúhelníkovému půdorysu začleněných do desetiúhelníkového ambitu. Santini tak zde přidal „pole poutníků“, ambity s kaplemi pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí.
Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kopulí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících Santiniho síťové klenby.
Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Plastiky pěti andělů na hlavním oltáři a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725–1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho . Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se po roce 1784 ztratila.“
U kostela se od 19. století rozkládá hřbitov, na kterém se již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu.
Dolní hřbitov - Barokní ohrazený areál hřbitova pro oběti morové epidemie s centrální sochou Anděla Posledního soudu od sochaře Řehoře Thenyho.
Bývalý areál cisterciáckého kláštera s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie byl po zrušení kláštera za reforem Josefa II. přestavěn na zámek. Zámek patří Radslavu Kinskému a je v něm umístěna expozice dějin knihy Národní knihovy v Praze a rodová galerie Kinských.
Zřícenina hradu Veliš u Jičína
Zřícenina hradu Veliš se nachází na stejnojmenném výrazném kopci nad vesnicí Podhradí asi 3 km jihozápadně od Jičína. Hrad se prvně připomíná roku 1316, kdy ho král Jan Lucemburský zastavil Půtovi z Frýdlantu. Roku 1327 přešla zástava na Vartemberky, hteří Veliš získali roku 1337 dědičně. Roku 1452 ho koupil Jiří Poděbradský a v roce 1487 Mikuláš starší Trčka z Lípy.
V roce 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a dalších úprav se dočkal v polovině 16. století. Po bitvě na Bílé hoře připadl jako konfiskát Albrechtovi z Valdštejna, který zde chtěl založit klášter. Během třicetileté války byl hrad neúspěšně obléhán Švédy. Pro jeho nesporné vojenské kvality ho císař nechal roku 1658 pobořit. Zříceniny byly kromě rozebírání na stavební práce zvláště v 18. století těžce postiženy i hlubokými lomy, které do roku 1879 doslova rozkrájely úbočí kopce.
Zříceniny skalního hradu Valečov se nacházejí na pískovcových skalách u vsi Boseň asi 3 km východně od města Mnichovo Hradiště v okrese Mladá Boleslav.
Hrad byl založen v prvé polovině 14. století. Za husitských válek patřil známým husitským hejtmanům Bernartovi a Bartošovi z Valečova, Roku 1439 byl vypálen, avšak záhy poté byl obnoven. Od druhé poloviny 15. století střídal majitele a v 16. století byl dokonce rozdělen mezi dva držitele. Za Albrechta z Valdštejna byl připojen k Mnichovu Hradišti a postupné zpustl. Některé jeho prostory však sloužily jako nouzová obydlí chudiny až do 20. století.
Dispozice hradu , využívající skalních útvarů, je složitá. Před jádrem hradu jsou při patě skal umístěna dvě předhradí a k celku přiléhá ještě další rozsáhlá a členitá část s množstvím vytesaných skalních světniček. Jádro hradu tvořily v podstatě tři řady skalních bloků. Největší význam měla střední řada, tvořená třemi samostatnými skalními bloky a nesoucí paláce hradu. V blocích je vytesáno množství světniček a prochází jimi přístup na horní plochu, typický pro skalní hrady.
Starý palác v přední části byl kromě částí využívajících skálu převážně patrně dřevěný. Tak zvaný nový palác byl zděnou stavbou již před požárem roku 1439, jak dokládá ohořelé zdivo. Po této katastrofě byl zřejmě vystavěn v dnešní podobě jako stavba ledvinovitého půdorysu. Poslední podlaží bylo postaveno v 16. století.
Mezi bloky, které na severní straně sledují hradní paláce, je i skalní věž s několika světničkami.
Obvod hradu na jižní straně vymezuje skalní žebro, v němž bylo opět vysekáno několik světniček. Na východním konci z něho příkop vysekaný do skály vymezuje barbakánovitý útvar.
Tudy se nejspíše vcházelo do navazujícího rozsáhlého areálu, jehož opevnění tvořily především skalní stěny s rozsedlinami přehrazenými roubením. Areál obsahuje velké množství provozních i obytných světniček a je zde nutno předpokládat i povrchové objekty. Tato část dispozice, která plochou převyšuje vlastní hrad i obě předhradí mohla pojmout velké množství lidí a poskytnout jim i v nepříznivých klimatických podmínkách dohře vybavené útočiště. Nesporně se jednalo o zimoviště husitských polních vojsk.
Vambeřice jsou malá osada ležící v pěkném údolí řeky Cedron na úpatí Stolových hor. Dominantou obce je bazilika se sochou Matky Boží Vambeřické Královny Rodin. Podle legendy ze začátku 13. století získal slepý Jan z Raszewa znovu zrak po motlitbě před sochou Marie s dítětem umístěné v obrovské staré lípě. Poté začaly k figurce chodit stále větší zástupy poutníků. Brzo byl na místě uzdravení postaven kostel Navštívení Panny Marie. V roce 1677 se majitel osady Daniel Paschasius von Osterberg rozhodl na svých pozemcích vybudovat miniaturu svatého města Jeruzaléma. V roce 1681 byla na okolních kopcích postavena řada kapliček a byla vytvořena křížová cesta tzv. Kalvárie. Tato křížová cesta patří mezi jednu z největších v Evropě. Je tvořena 79 zastaveními. Dále jsou zde pohyblivé jesličky postavené v letech 1882 - 1910 s 800 figurkami z lipového dřeva, 300 z nich je uváděno do pohybu hodinovým strojkem. Barokní kostel Navštívení P. Marie získal svoji podobu v letech 1715 - 1717. Má půdorys osmiúhelníku a je bohatě barokně vyzdoben. V roce 1936 povýšil papež Pius XI. svatostánek na baziliku minor. Vambeřice jsou často nazývány "Dolnoslezským Jeruzalémem". V 19. století putovaly tisíce věřících do Vambeřic po tzv. Vambeřické cestě, která vede přes Suchý Důl a Slavný. Dodnes ji připomínají četné kříže a kapličky v polích.
V současné době jsou Vambeřice i východiskem turistických výletů do okolních skalních měst. V obci se také nachází zajímavý venkovský skanzen a mini ZOO.
Zřícenina hradu Holštejn se nalézá na skalním útvaru ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku asi 0,5 km jižně od obce Holštejn v okrese Blansko.
Hrad byl vybudován pravděpodobně mezi lety 1268 - 1278 Hartmanem z Holštejna. Od roku 1321 patřil holštejnské větvi pánů ze Sovince až do do smrti Voka IV. z Holštejna v roce 1420. Během husitských válek měnil často majitele a počátkem 16. století byl opuštěn a spolu s městečkem v podhradí zanikl. Z roku 1531 pochází zmínka o pustém hradu Holštejn
Do současné doby se dochovaly zbytky hradních zdí na obvodu hradního skaliska. Tyto zbytky prozrazují původní kompozici hradu ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníka o rozměrech cca 85 x 52 metrů. Ha hradní plošině lze rozeznat zbytky hradních stavení nalézajících se po třech stranách. Reprezentační hradní prostory se nalézaly v severním křídle. Čelní strana s plášťovou hradbou byla pravděpodobně nezastavěná,
Přímo pod hradem se nalézá jeskyně Hladomorna (někdy nazývaná též Lidomorna ), která byla s hradem spojena ve skále vytesanou chodbou. Při archeologickém průzkumu jeskyně byly nalezeny lidské kosti.
Zřícenina hradu Hričov v Sulovských vrších
Zříceniny Hričovského hradu se nalézají asi 1 km jižně na kopci nad obcí Hričovské Podhradie asi 5 km východně od okresního města Žilina.
Historie hradu
První písemná zmínka o obci Hričov pochází z roku 1208, kdy je připomínána jako majetek nitranského biskupství. V roce 1254 uherský král Béla IV. daroval Hričovský hrad spolu s panstvím Hričov magistru Tolušovi. Po jeho smrti připadl hrad vzpomínaný jako Castrum Hrichou Mikulášovi, vnukovi probošta ze župy Fejér pocházejícímu z rodu Beychovců. K hradu v té době patřily osady Dolný Hričov, Horný Hričov, Peklina a Ovčarisko.
V letech 1270 - 1280 se snažili získat hrad a panství Balašovci, v roce 1272 se to ještě nepodařilo Dominikovi, v roce 1278 župan Byter z rodu Balašovců se za 75 marek stříbra stal majitelem movitého majetku (zbraní, zařízení, naturálií a služebnictva) a za další 4 roky se poté co uvěznil hradní paní, stal za 100 marek stříbra pánem celého panství.
Hrad Hričov spolu s okolními hrady Starý hrad , Lietavou a Budatínem na Balášovcích dobyl jejich úhlavní nepřítel Matúš Čák Trenčianský . Balašovci hrad Hričov dostali zpět až po jeho smrti v roce 1321.
Od poloviny 14. století byl hrad v královských rukou a jako zástavu jej roku 1392 získal rod Kapolaiovců a v roce 1397 Sudivoj z Ostrorogu. Zikmund Lucemburský jej roku 1424 daroval své manželce Barboře Celské pro kterou jej spravoval její služebník Ladislav Necpalský
Hrad ve 40. letech 15. století dobyli husité, konkrétně husitský velitel Svidrigal. V roce 1460 se hrad dostává do rukou přivržence Matyáše Korvína Františka Hagiho, který se stal županem Trenčianské stolice.
V roce 1469 se majitelem hradu a panství stává Blažej Podmanický. K hradu patřily i okolní osady, Dolný Hričov, Horný Hričov, Hričovské Podhradie, Peklina, Dolné Hlboké, Horné Hlboké, Lehota, Ovčiarisko, Zavádla, Kotešová a Dlhé pole. Po smrti Blažeje Podmanického v roce 1480 získává hrad Viliam Tetauer, druhý manžel vdovy po Františku Hagim. Proti tomu protestuje syn Blažeje Podmanického Václav a palatín Štefan Zápolský nařizuje po smrti Viliama Tetauera jeho potomkům aby hrad spolu s Bytčou vrátili Václavovi Podmanickému. Toto se však nikdy nestalo, protože hrad i Bytču získalo zpět Nitranské biskupství. Král Vladislav Jagellonský roku 1500 mění však hrad spolu s Bytčou s Michale Imrefym za hrad Čičov v Sedmihradsku. Nitranské biskupství dostalo náhradou pozemky u Ostřihomi.
Hrad Hričov byl v bojích mezi Janem Zápolským a Ferdinandem I. v roce 1527 dobyt německými vojsky Ferdinanda I. V roce 1536 hrad dobyli bratři Jan a Rafael Podmanickovci, za což byli Janem Zápolským odměněni tím, že jím hrad s panstvím byl darován.
V následujících letech podal Ján Imrefy na Rafaela Podmanického žalobu a domáhal se vrácení hradu. V roce 1549 však byl vydán konečný rozsudek, kterým byl za pána hradu uznán Rafael Podmanický. Imrefyovci se s rozsudkem nespokojili a dále usilovali o vrácení hradu. Soudní spory a nepřátelství bylo ukončeno až po dohodě v lednu 1556, kdy Rafael Podmanický zaplatil Jánu Imrefymu 4500 zlatých za to, že nebude dále uplatňovat žádné nároky.
Po smrti Rafaela Podmanického v roce 1558 se hrad spolu s Bytčou dostal do majetku královské komory, která jej přepustila Anně Likárve, vdově po Kašparovi Horváthovi z Wingartu. Na hradě jako správce působil Ján Kilián. Anna Likarka byla poslední majitelkou hradu, která se o něj starala. V roce 1563 jej však spolu s Bytčou prodala za 17000 zlatých předsedovi královské komory Františkovi Thurzovi, kteří se však na hradě již nezdržovali.
V následujících letech hrad Hričov není již udržován a po začátku 17. století se postupně mění ve zříceninu. Z roku 1686 se dochovala mědirytina ukazující zříceninu hradu v poměrně zachovalém stavu na doposud nezalesněném vršku. Jsou vidět dvě poměrně zachovalé dvouposchoďové hradní věže, jedna z nich s okrouhlým půdorysem ještě s poměrně zachovanou střechou. Hradní palác však již nemá střechu.
Zřícenina hradu je přístupná po turistické značce z obce Hričovské Podhradie a po návštěvě hradu je pokračovat dále Súlovské skály směrem na Roháč a Bradu a navštívit další hrad Súľov.
Zříceniny rozsáhlého hradu Blansek se nalézají na skalnatém výběžku nad říčkou Punkvou téměř nad vchodem do Punkevních jeskyni asi 4 km východně od okresního města Blansko . V současnosti jsou zřízeniny zarostlé lesem a není z nich téměř žádný výhled do Pustého žlebu a zároveň nejsou vůbec ze silničky v Pustém Žlebu vidět.
Historie hradu
První písemná zmínka o hradu Blansek pochází z roku 1275 , pravděpodobně však byl vystavěn již okolo roku 1267 tehdejším olomouckým biskupem Brunem ze Schauenurku . V majetku Olomouckého biskupství setrval hrad Blansek po celou dobu své existence až do zániku v roce 1461, kdy se připomíná již jako zřícenina
Popis hradu Blansek
Hrad Blansek patřil původně mezi bezvěžové hrady s mohutnou plášťovou zdí a patrovým palácem v nejchráněnější části hradního areálu. Z hradního paláce se do současné doby dochovala severní a západní zeď až do výše prvního patra se zachovalými okenními otvory. Ze severozápadního palácového nároží vystupovala zeď s ochozem přístupným z prvního patra paláce doposud dochovanou chodbou v síle zdi.
Od zbytku skalního výběžku byl hrad oddělen mohutným příkopem širokým až cca 25 metrů. Kolem roku 1350 byl hrad Blansek rozšířen o dnešní předhradí postavené před stávajícím příkopem. Nově vybudované předhradí bylo odděleno rovněž příkopem a opatřeno hradbami zabraňujícími proniknutí nepřítele podél hradeb k původnímu hradnímu jádru. V čele předhradí byla věžovitá budova, ze které se do současnosti dochoval kus nároží.
Ještě počátkem 20. století sloužily sklepy pod hradem jako skladovací prostory. V dalších letech bylo zachované hradní zdivo strháváno, aby padající kameny neohrožovaly turistický provoz kolem Punkevních jeskyní.
Hrad Blansek je zpřístupněn odbočkou ze zeleně značené turistické trasy vedoucí z osady Obůrka u Blanska do Pustého žlebu u Punkevních jeskyní. Nejprve se však turista jdoucí po odbočce dostane do předhradí, kde sice najde u zbytků věžovité budovy informační ceduli KČT informující ho o tom, že se nachází na hradě Blansek. Tato strohá informace by v něm mohla vzbudit dojem, že se z hradu nic nedochovalo. Vlastní hradní jádro s dalšími většími zbytky hradu se však nalézá ještě asi o 100 m dále.
Hrad Konopiště byl založen jako gotická pevnost po vzoru francouzských kastelů koncem 13.století, pravděpodobně biskupem Tobiášem z Benešova. První zásah do středověké struktury hradu byl proveden koncem 15.století Jiřím ze Šternberka , dále pak začátkem 17.století Hodějovskými z Hodějova. V barokní rezidenci proměnili Konopiště v 18.století Vrtbové z Vrtby .
Arcivévoda František Ferdinand d Este , který koupil zámek roku 1887 od Lobkovitzů, přebudoval Konopiště na velkolepé sídlo budoucího císaře. Zámecké místnosti byly vybaveny muzeálními sbírkami, jejichž základ pochází z dědictví Františka Ferdinanda po Modenském vévodovi.
Na ploše barokní zahrady byla vybudována tzv. Růžová zahrada se skleníky.
Zřícenina hradu Zbořený Kostelec
Hrad Zbořený Kostelec je položen na konci 50 metrů vysokého skalnatého ostrohu nad soutokem Kamenického potoka a řeky Sázavy. Dolní hrad, původně přístupný věžovitou bránou v SV části, je od okolí oddělen hlubokým příkopem s nasypaným valem a tvoří podkovu, chránící výše položený horní hrad. Val byl dříve ještě chráněn dřevěnou palisádou a na nejsnáze přístupném místě, tedy v místě šíje, spojující hradní ostroh s vrchem Hradečnice, tvořil mohutnou dělovou baštu, která se tyčila vysoko nad dolním hradem a částečně tak vyrovnávala největší nevýhodu Kostelce - totiž fakt, že hrad je ve skutečnosti pod kopcem. Původní vstup do hradu byl tvořen mohutnou věžovitou branou s armovanými nárožími a přístupnou po téměř třicetimetrovém mostě, se kterou těsně sousedila patrová, snad hospodářská budova. Tento vstup byl později nahrazen nebo spíše doplněn na severu otevřenou věžovitou, výrazně do příkopu vysunutou novou bránou a další tzv. "výpadovou" bránou v západní části. Vyústění příkopu ve svahu pod výpadovou bránou tvoří polokruhovou plošinu, chráněnou zdí z nasucho vyskládaných kamenů, která je některými autory (M. Berka, T. Durdík) považována za baštu. Od výpadové brány se táhne jediná částečně dochovaná hradba ke zbytkům věže či spíše budovy, nazývané v některých pramenech "přihrádek". Odtud zřejmě vedla spojovací hradba k okrouhlé hlásce, položené níže na skále nad soutokem řeky a potoka, kde chránila podhradí i brod a kontrolovala protější návrší, zvané Na baště, kde se nachází zbytky valu a zemnice. Horní hrad byl tvořen třemi budovami, z nichž severní, dvouprostorovou podsklepenou budovu s velkým sálem v patře obíhala dva metry široká obalová zeď, tvořící v těchto místech kličku, jež pravděpodobně chránila vstupní bránu do jádra. Podle některých autorů (D. Menclová) zde v první stavební fázi mohla stát hlavní kulatá věž - bergfrit. Na druhé straně horního hradu stával starý palác, později přestavovaný a podepřený nejméně třemi opěrnými pilíři. Zbytky původních kamenných prvků, druhotně použitých v opěrných pilířích, svědčí o jeho výstavnosti. Prostor mezi těmito stavbami zaujala později další budova, umístěná na nejchráněnějším místě nad řekou, ze které dnes zbyla pouze vnitřní stěna s původním dveřním otvorem, později zřejmě úmyslně rozšířeným kvůli nádhernému výhledu z tohoto místa.
Zajímavostí kosteleckého hradu jsou dochovaná obléhací postavení (obléhací tábor s pozůstatky zemnic, palebná postavení děl a praků) z dob trojího obléhání hradu, dodnes dobře znatelná na nejméně pěti místech v okolí.
| úvodní stránka | lokality krajin | lokality skály | lokality vody | aktuality | mapa webu |
|---|---|---|---|---|---|
| lokality mlhy | stromy | Slovensko | Německo. | památky |